15. listopadu 2017
Jedni je milují, druzí k smrti nenávidí. Motorkáři jsou trnem v oku mnoha řidičů. A některých pojišťoven zřejmě také. Například pojišťovna pana Antonína by ho klidně poslala v mínus deseti stupních na silnici, jen aby mu nemusela hradit škodu z nehody, kterou ani nezpůsobil. Logické argumenty odmítala, nebyla s ní kloudná řeč.
Dobrá práce nečíhá za každým keřem a občas je potřeba kvůli ní projet hned celou alejí. Pan Antonín do svého zaměstnání dojížděl denně, a tak když ho v zimních měsících nabourali a jeho vůz musel na deset dní do servisu, vypůjčil si vůz náhradní. Z povinného ručení viníka mu pojišťovna uhradila opravu vozu a situaci považovala za vyřízenou. Náklady na náhradní vůz pojišťovna vyplatit odmítala, protože pan Antonín vlastnil ještě dvě další motorová vozidla, a tudíž si náhradní vůz vůbec půjčovat nemusel. Jenže tak jednoduché to zase nebylo.
Pan Antonín pojišťovně potvrdil, že dvě další motorová vozidla skutečně má. Vysvětlil však, že jedním z nich je sportovní motocykl, který vzhledem k počasí k dopravě používat nemohl, a druhým je vůz, který používají jeho rodiče ke každodennímu dojíždění k lékaři a bez kterého se neobejdou. Pojišťovně se dodatečné informace od pana Antonína nezdály, argumenty odmítla uznat a o celém případu se dále nechtěla bavit.
Vyzvali jsme pojišťovnu k přehodnocení stanoviska. Apelovali jsme především na morální aspekt věci. Podle našeho názoru není možné nelze po panu Antonínovi požadovat, aby v zimních měsících používal k nutným cestám motocykl, ani ho nutit, aby odebral svým rodičům vůz, na kterém jsou závislí. Pojišťovna si vyžádala čestná prohlášení od rodičů pana Antonína, že vůz potřebují a používají. Po jejich obdržení panu Antonínovi obratem uhradila náklady na pronájem náhradního vozidla v plné výši.