12. prosince 2017
Lhát se přece nemá a slovo „lež“ je takové nepříjemné slovíčko – proto řada lidí či dokonce celých společností raději skutečnost zatají, než aby neříkala pravdu. Například pojišťovna pana Jindřicha pro jistotu vypustila celou druhou půli paragrafu zákoníku práce jen proto, aby nemusela jeho zaměstnavateli uhradit škodu z odpovědnostního pojištění.
Na silnici se stávají nehody z nepozornosti, z hlouposti, z nezkušenosti, ale třeba i kvůli nepříjemné náhodě. Pan Jindřich při rozvozu zboží pro svého zaměstnavatele nedopatřením roztrhl plachtu návěsu. Jeho zaměstnavatel se zhrozil potřebných investic na opravu a pochopitelně požadoval po panu Jindřichovi náhradu škody, na kterou měl nárok. Pan Jindřich byl jako řidič z povolání na takovou situaci připravený a oslovil svou odpovědnostní pojišťovnu.
Pojišťovna ale vyvedla pana Jindřicha velmi rychle z klidu. Upozornila na stáří a stav plachty a vyplatila zaměstnavateli pana Jindřicha pouze sotva polovinu výše škody. V odůvodnění se pojišťovna odkazovala na zákoník práce, kde stojí, že „při určení výše škody na věci se vychází z obvyklé ceny v době poškození nebo ztráty“. Pan Jindřich už se děsil, že bude muset plachtu doplácet ze svého, jeho zaměstnavatel však postoupil případ nám.
Vyzvali jsme pojišťovnu k plnému uhrazení škody, protože v ustanovení § 272 se ohledně rozsahu sice můžeme dočíst, že „při určení výše škody na věci se vychází z obvyklé ceny v době poškození nebo ztráty“, ale citované ustanovení dále pokračuje: „a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit“. Jinými slovy – faktura za opravu plachty představuje právě vynaložené náklady k tomu, aby návěs mohl opět plnit svou funkci. Tím jsme pojišťovně vzali vítr z plachty a pan Jindřich, resp. jeho zaměstnavatel získal náhradu v plné výši.